Robert Govett (1813-1901)
Otrok z Kolos utekl od svého pána, kterého nejprve, jak se zdá, okradl. Uprchl do Říma, kde uslyšel apoštola Pavla. Není nám řečeno jak, kdy či kde. Snažil se schovat za dychtivými posluchači, aby sám nebyl spatřen? Byl tam zaujat a zasažen tím upřímným zrakem, naléhavým tónem, prosebnými slzami? Bylo to tak, že apoštol hovořil o spravedlnosti a v dotčené duši otroka zableskla jeho vlastní nepravost? Bylo to tak, že apoštol hovořil o střídmosti a v otrokovi se ozvaly vzpomínky na jeho vlastní opilecké nepřístojnosti a byl usvědčen? Bylo to snad proto, že před ním vyvstala v závažné velikosti pravdy zvěst o nadcházejícím soudu, o bílém trůnu, o shromážděných mrtvých a o celém tom strašlivém výhledu, že se jeho duch zděsil, že se mu sevřely rty a jeho srdce se rozbušilo bolestným údivem nad šílenstvím hříchu – nad požitkem jedné hodiny oproti věčné bolesti? Nebo to byl něžný příběh ukřižovaného Ježíše, který mu pronikl do srdce, a pocit vlastní nevděčnosti vůči Bohu, který ho zasáhl pronikavou úzkostí? To nám není řečeno. Stačí, abychom věděli, že ať už bylo apoštolovým námětem cokoli, otrok uslyšel a uvěřil v Ježíšovu krev jako výkupné a smíření za hřích. Stal se novým stvořením; staré věci pominuly, všechno bylo nové. Led a sníh, neplodnost a smrt a zimní bouře jeho duše byly pryč; objevil se v ní pramen vděčnosti, lásky a života.
Otrok však začal myslet na zanedbané povinnosti, na okradeného a poškozeného pána. Neměl by se vrátit na místo, kam ho Bůh postavil? Neměl by se v budoucnu snažit upřímnou pílí a věrností odčinit svou vinu, které se dopustil? Můžeme se tedy domnívat, že se obrací na Pavla: „Učiteli milosti! Co mám dělat? Denně přede mnou vyvstává tvář mého pána a kárá mě za to, že zůstávám v Římě. Pocit mých opomenutých povinností mě hodinu od hodiny bičuje. Neměl bych se vrátit do Kolos? Ale jak se mohu znovu setkat se svým pánem? Jak snášet trest za své provinění? Jak zaplatit za cestu zpět? Jak splatit peníze, o které jsem ho okradl?“
Pavel (jak se domníváme) odpovídá: „Zhřešil jsi, a to tak, že není v tvých silách to odčinit. Ale smíření se svým pánem přenechej mně – já se za tebe přimluvím.“ Právě tento souběh okolností vedl ke vzniku listu Filemonovi. Podívejme se tedy, jak se Pavel ujal úkolu smíření.
Svou odpovědí se apoštol staví do role prostředníka nebo přímluvce, neboť stojí mezi poškozeným pánem a jeho provinilým otrokem, aby je opět spojil, aby jeden unikl trestu a zájmy druhého nebyly poškozeny.
Kdyby Onezimos věřil v Pavlovu moc a ochotu usmířit ho, jeho duše by byla klidná. Jeho obavy z trestu by pominuly, a dokonce by zatoužil po návratu do Filemonova domu, aby mu mohl sloužit jako nikdy předtím. Co způsobilo tuto změnu? Víra. Důvěřuje v Pavlovu moc u svého pána. Sám v této věci nic nedělá. Přečtěte si celý list a nespatříte v něm jediné Onezimovo slovo. Nežádá Pavla, aby jeho pánovi řekl, jak moc ho minulost mrzí, a nezavazuje se sliby věrnosti a přísahami, že pokud bude znovu přijat a bude mu odpuštěno, Filemon nebude mít nikdy důvod si na něj stěžovat a že dluh odčiní prací navíc. Ne: to by se choval tak, jak to dělají lidé obecně. Ale to by se postavil na starý základ, aby s ním bylo naloženo podle jeho vlastních skutků.
Podobným způsobem jako Pavel je hříšník smířen s Bohem. Je jako Onezimos, uprchlý otrok, který okradl svého pána. Když však uslyší a přijme evangelium Ježíše Krista – dobrou zprávu o příchodu Syna Božího, který zemřel za hřích –, jeho srdce se změní a zatouží sloužit Bohu, proti němuž se předtím vzbouřil. Jak však unikne spravedlivému soudu za minulost? Jak čelit hrozícímu zákonu?
Musí se svěřit Ježíšově přímluvě, jako to udělal Onezimos u Pavla. Musí důvěřovat Ježíši a to mu dá okamžitý pokoj. Jako Pavel prosil u Filemona za Onezima, tak Ježíš prosí za každého navrátivšího se hříšníka. Má-li být hříšník smířen, musí tedy vše svěřit do rukou Prostředníka. Tak jako ve věci smíření sám Onezimos nevystupuje, nevystupuje v ní ani hříšník. Jako Onezimos neříká nic o své lítosti nad minulostí nebo o svém dobrém chování v budoucnosti jako důvodu Filemonova odpuštění, ale spoléhá pouze na Pavlovu prosbu, tak to musí být i s dobře poučeným hříšníkem. Jeho důvěra musí spočívat pouze na jediném prostředníkovi mezi Bohem a člověkem – na člověku Kristu Ježíši.
Podívejme se však blíže na to, co říká Pavel, abychom mohli plně proniknout do radostného tajemství smíření. Svou prosbu začíná tím, že mluví o sobě. Chtěl Filemona požádat jako toho, kdo Pavla miloval a znal jeho utrpení v Kristově věci. Stejně tak Ježíš prosí tím, že mluví k Otci o své lásce k Němu a o svém utrpení pro Jeho slávu. To je první bod. Kdyby prostředník nebyl hoden, musela by veškerá naděje klesnout k zemi.
Dále se Pavel zmiňuje o Onezimovi, s nímž navázal nový vztah. „Prosím tě za svého syna, kterého jsem zplodil ve vězení, za Onezima.“ Onezimos je tedy představen jako znovuzrozený a na základě tohoto zplození je spřízněn se svým přímluvcem. Pavel neříká: „Prosím tě za svého otroka,“ ale „za svého syna“. Ten, kdo věří v Ježíše, se znovu narodil z Ducha Svatého a zemřel staré přirozenosti, aby se mohl stát Božím synem.
Nyní však Pavel mluví o jeho bývalém stavu: „Který ti byl kdysi neužitečný, avšak nyní je tobě i mně prospěšný.“ Otrokova vina není zastírána, ani není obhajován jeho dřívější život. Jeho jméno bylo sice Onezimos, což znamená „prospěšný“, ale jeho činy toto jméno popíraly. Mnohý člověk si říká „křesťan“ – „kristovec“ -, ale jeho činy nedávají za pravdu jménu, které si zvolil.
Předchozími slovy Pavel odpovídá na otázku, která mohla vyvstat v mysli Filemona: „Ale Pavle, když mu nyní odpustím, nevzbouří se časem a neokrade mě jako předtím? Jakou mám jistotu, že se mi za mými zády nevysměje a nevydá se znovu zlou cestou?“ Jaká je odpověď? „Ta jistota, Filemone, leží hluboko; dost hluboko na to, aby tě uspokojila, protože uspokojuje Boha. Kdysi proti tobě zhřešil, protože byl údem starého a zkaženého Adama. Té staré přirozenosti však nyní zemřel, nový člověk je v něm vzkříšen.“ To je Boží jistota pro náš budoucí život: nikoli naše dobře kované odhodlání a sliby, že Mu budeme sloužit, ale nová přirozenost, kterou v nás vzbudil. Vždyť „kdo se narodil z Boha, nehřeší; nemůže hřešit, protože se narodil z Boha“.
A nyní si dobře povšimněte, na jakém základě je návrat Onezima postaven: „Toho ti posílám nazpět, jeho, to jest moje srdce.“
Kajícník se vrací ne jako Onezimos, ale jako Pavlova součást. Miloval Filemon Pavla? Musí tedy milovat Onezima, jako by byl Pavlovou součástí. Pavlovým vlastním „srdcem“. Se stejnou láskou, jakou Filemon choval k apoštolovi, má být přijat i nevěrný otrok. Onezimos je vnitřně proměněn. Je znovuzrozen. Je proměněn zevnitř. Pavel ho učinil součástí sebe sama. Není to krásné? Dvojnásob krásné je to, když vidíme základ, na němž stojí přijatý hříšník před Bohem. Jak mohou být lidé, tito opravdoví hříšníci, přijati před svatým Bohem, který zkoumá ducha? Když stojí tam, kde stojí Onezimos, nikoli jako údy starého Adama, ale sjednoceni s Kristem skrze víru. Pak jsou údy Ježíše Krista. „Vždyť jsme (říká Pavel) údy jeho těla, z jeho masa a z jeho kostí“ (Ef 5,30).
Kdyby Filemonovi jeho žena řekla: „Víš, že se vrátil provinilec Onezimos? Vsaď ho do vězení! Vzpomeň si, jak tě v noci zákeřně okradl. Dej mu okovy! Učiň z něj exemplární případ!“ Filemon by musel odpovědět: „Nemohu, i kdybych chtěl. Pavel mě prosí, abych Onezima přijal, protože Pavla miluji, jako by to byl on sám. A tak to také udělám, PRO PAVLA! Přivítejte ho! Prostřete stůl! Přineste chléb! Nalijte mu vína! Už v něm nevidím Onezima, ale Pavla!“
Filemonovo právo na otroka skutečně nezaniklo, a proto ho Pavel poslal zpět. Obrácení pro Onezima změnilo vše před Bohem a co se týče jeho postavení ve věčnosti, ale neučinilo z něj svobodného člověka před světem. Nyní ho však, říká apoštol, přijmeš zpět v duchovních věcech, „ne již jako otroka, nýbrž více než otroka, jako milovaného bratra“. Má být Filemonovým společníkem ve slávě navždy. Víra nás pozvedá z nejnižšího stavu a činí nás velkými nikoli na tomto světě, ale Božími syny a dědici všeho v budoucím věku.
Ale hle, opět se objevuje tentýž požehnaný důvod přijetí: „Máš-li mě tedy za společníka, přijmi ho jako mne.“
Chceš znát, čtenáři, důvod ujištění o tvém přijetí před Bohem? Vezmi si ponaučení: ať se ti vryje hluboko do srdce! Pokud si, díky milosti, tuto lekci o pokoji s Bohem jednou dobře osvojíš, Satan tě nebude moci obtěžovat myšlenkami na tvou nehodnost nebo špatné zásluhy.
Předpokládejme, že se Onezimos vrátil a jeden z jeho spoluotroků ho potkal na chodbě. S náhlým překvapením na něj pohlédne. „Ano! To je Onezimos! Tak ty ses vrátil! Za nic na světě bych nechtěl být v tvé kůži! Připrav se na vězení, klec a bič, protože tvůj pán na tvou krádež nezapomněl.“ Kdyby Onezimos věděl, na jaký základ ho Pavel postavil, nedal by se vystrašit. Věděl by, že před svým kdysi poškozeným pánem nestojí na vlastních zásluhách. Čtenáři, věříš? Pokud ano, označ si s vděčností v srdci základ, na kterém před Bohem spočíváš! Pomysli na to, že slyšíš Ježíše, jak před Otcem pronáší tato slova: „Máš-li Mě tedy za společníka, přijmi ho jako Mne.“ Není snad Ježíš člověkem, který je Božím Společníkem, ve všem Jeho Druhem? Pak musíme být přijati jako samotný Ježíš. Na tomto základě je třeba čelit Satanovi a odolat mu, pokud k nám promlouvá o naší nehodnosti a hříšnosti jako o důvodech, proč bychom se měli bát přiblížit k Bohu. Miluje Otec Ježíše? Tak tedy i nás Otec s takovou láskou přijímá a miluje. Ježíš nás oděl svou spravedlností, oblékl na nás své jméno, provoněl nás svými svatými zásluhami a žádá Otce, aby nás přijal jako sebe!
Větší přítel, hříšníku, než Pavel je ochoten se za tebe postavit, přivést tě zpět a zaručit ti milostivé odpuštění a přístup k Bohu. Nepožádáš Ho o to?
Ještě však bylo třeba postarat se o jednu věc. První prosba zajistila kajícníkovi vlídné přijetí, ale nezbavila Filemona nároku na náhradu za ukradené peníze. A Onezimos se vrací unavený a chudý, s posledním utraceným penízem. Jak se s tím vyrovná? „Jestliže ti nějak uškodil nebo je ti něco dlužen, přičti to na můj účet. Já Pavel jsem to napsal vlastní rukou: já to nahradím.“
Onezimos při tom všem mlčí. Vrátí se a předloží dopis. Důvěřuje tomu, co pro něj Pavel udělal. A to mu zajišťuje vše, co potřebuje. Uprchlík neplatí ani neslibuje, že zaplatí svůj vlastní dluh: Pavel dluh bere na sebe. Bez ohledu na to, jak velký nebo malý to byl obnos, Pavel ho bere na sebe. „Nehleď na Onezima,“ říká, „ten už ti nic nedluží: dlužím to já. Můžeš mi věřit, že to splatím, když nemůžeš věřit jemu. Tady je můj závazek. Dluh je můj.“ Co musí říci Filemon? „Onezime, jsi volný! Pavel vzal tvůj dluh na sebe.“
Není to krásné samo o sobě? Ale nejkrásnější je to jako pravdivý obraz Ježíše, který na sebe bere naše dluhy, a Otce, který nás v důsledku toho osvobozuje. Vůči Bohu jsme se provinili. Dlužíme mu deset tisíc talentů, které jako bankrotáři nemůžeme zaplatit. Jak tedy můžeme uniknout cele pro dlužníky, temnotě, řetězům a trýznitelům, dokud nezaplatíme poslední haléř? Díky tomu, že Ježíš vzal naše dluhy na sebe. Náš dluh je velký, ale Jeho splátka je větší, a proto my, zločinci, můžeme odejít na svobodu. Bůh může svému Synu důvěřovat. Pokud se Ježíš zaváže, Otec nebude tratit. „Učinil zákon významným a zvelebil ho.“
Říká někdo, kdo to čte, že nemůže pochopit ospravedlnění z víry? Podívejte se na tento obraz a uvidíte, jak se uskutečňuje, a nemůžete se mýlit. Provinilý Onezimos, který se vrací ke svému poškozenému pánovi, aniž by se sám hájil, ale jen díky Pavlovu dopisu a prosbě za něj, je omilostněn, je přijat, je osvobozen od dluhů. Kdyby Onezimos znovu vstoupil do dveří svého pána, když už vytrpěl vše, čím zákon hrozil uprchlým otrokům, a měl v ruce peníze, aby zaplatil celý dluh, byl by ospravedlněn vlastním utrpením a skutky. Nyní se však vrací, aniž by ho jeho pán přijal za to, co udělal nebo slíbil udělat, ale pouze na základě toho, co pro něj udělal a slíbil udělat někdo jiný. Byl ospravedlněn tím, co pro něj Pavel udělal, a s důvěrou v to se Onezimos, ačkoli byl viníkem, mohl v klidu znovu setkat se svým pánem. V očích svých spoluslužebníků byl stále jen Onezimem, provinilým zločincem, který si zasloužil bič a žalář, ale věděl, že před očima svého pána stojí na úplně jiném základu. Všechny Pavlovy zásluhy byly považovány za jeho. Veškerá Pavlova přízeň v očích jeho pána připadla jemu. A jeho vlastní špatné skutky a dluhy se počítaly jako Pavlovy.
Čtenáři, věříš? Pokud ne, jak daleko jsi se mnou zašel? Jsi na místě uprchlého otroka? Patří ti něco k Bohu, duše, mysl, tělo, síla? Nenávidíš Jeho službu jako nejhorší dřinu? Utekl jsi od ní a okrádáš Boha? Odhodil jsi Jeho zákony a rozhodl ses být šťastný navzdory Němu? Utekl jsi od Něho a od všeho, co by ti Ho mohlo připomínat, co nejrychleji a nejdále? Uháněl jsi s horečným spěchem do horkých pouštních písků hledat vodu? Pobýval jsi v hrobech při hledání života jako dávný démon, křičel jsi a řezal ses kameny a říkal jsi Spasiteli: „Nech nás na pokoji! Co máme co dělat s tebou, Ježíši, Synu Boží?“ Byl jsi při hledání stolu plného lahůdek nucen se sklonit uprostřed vepřů? Marnotratný, navrať se!
Ale říkáš si: „Jak se mohu vrátit? Mé dřívější prohřešky mě budou obviňovat. Má minulá slova a činy mě odsuzují. Jak mě může Bůh přijmout?“
Tak jako Filemon přijal Onezima. Vrať se jako on a čeká tě stejná milost. Důvěřoval Pavlovým zásluhám a jeho moci u svého pána. Důvěřuješ v Ježíšovu moc a v Jeho zásluhy u Boha? Jestliže Onezimos důvěřoval Pavlovi, máš mnohem větší důvod důvěřovat Ježíši a Jeho usmiřující moci u Boha.
Pavel slibuje, že Onezimovy dluhy zaplatí, ale Kristus dluh za hřích už zaplatil. „On se za nás stal hříchem, abychom se my v něm stali Boží spravedlností.“ „On byl vydán pro naše provinění a vzkříšen pro naše ospravedlnění“ (Ř 4,25). Pavel musel Filemonovi napsat dopis, protože ho od Kolos dělilo tisíc mil. Ježíš však pro nás vstoupil do samotného nebe a sedí v samotné Otcově přítomnosti. Pavel byl chudý vězeň v žaláři, zestárlý a chystající se tento příbytek odložit. Ale Ježíš je vzkříšen po Otcově pravici, už nikdy nezemře, Jemu je svěřena veškerá pravomoc na nebi i na zemi – je schopen dokonale zachránit všechny, kdo skrze Něj přicházejí k Bohu. Nebudeš důvěřovat Jeho prosebné krvi, která hlasitě volá o odpuštění?
Vstaň a uteč do této archy, než tě zaplaví vody hněvu. V Božích očích je vzácná každá jedna duše! Celý tento list se týká Onezima. Ohodnoťte cenu své duše stejně jako Bůh.
A pokud před Bohem důvěřuješ Kristovým zásluhám a krvi – svému postavení před Bohem, připomeň si, že tento požehnaný list Filemonovi také stanoví, jak má křesťan žít. Dříve jsi byl Bohu a Kristu neužitečný, hleď, abys byl „nyní prospěšný“. Smíření nás nezbavuje závazku, nýbrž jej nýtuje. Dříve jsi byl lampou nezapálenou. Nyní tě rozsvítila milostivá Boží ruka, hleď, abys před světem zářil stálým paprskem!