George Cutting (1843-1934)
Na jihu Anglie jsem se jednou setkal s ženou, která měla nějakou dobu velké duševní potíže, protože jí někdo řekl, že její syn, voják sloužící v zámoří, je mrtvý; viděli jeho jméno v novinách. Farář z její farnosti byl tak laskav, že napsal na velitelství, zda je to pravda. A ukázalo se, že zemřel voják stejného jména, ale nebyl to její syn.
Nuže, kdyby Bůh zveřejnil jména všech, za které Kristus zemřel, jak dlouho by vám trvalo, než byste všechna ta jména prozkoumali, abyste zjistili, zda je zapsáno vaše vlastní jméno? Celý život by byl na splnění takového úkolu příliš krátký; a kdybyste náhodou objevili své vlastní jméno, jak byste si byli jisti, že se netýká jiné osoby stejného jména?
Díky Bohu, že se tak nestalo. Staví před nás svého vlastního požehnaného Syna, který je hoden. Představuje nám Krista (jak někdo řekl) ve slávě Jeho Osoby, v něze Jeho lásky, v hodnotě Jeho krve, v moci Jeho vzkříšení, a když v Něj uvěříme, ujišťuje nás, že „nezahyneme, ale budeme mít život věčný“. Ale jak jsem mohl uniknout záhubě? Co by mě mohlo zachránit před věčnou smrtí, kdyby Kristus nezemřel za mě? Nic.
Ale nejen to. V Božím slově nacházím toto požehnané prohlášení: „Věrohodné je to slovo a zaslouží si plného přijetí: Kristus Ježíš přišel na svět, aby zachránil hříšníky.“ Je-li Boží Syn tak hoden, že se na Něj mohu bezpečně spolehnout, je zde Boží slovo, stejně hodné mé důvěry – „věrohodné slovo“ a „zaslouží si plného přijetí“ – a co říká? Sděluje toto: „Kristus Ježíš přišel na svět, aby zachránil hříšníky.“ Odhalil mi tedy Duch Svatý, že jsem hříšník? Toto „věrohodné slovo“ mi pak dává před Bohem božské právo říkat, že Kristus přišel na svět, aby zachránil mě, neboť vím, že patřím do třídy lidí, za kterou zemřel, a jen svou smrtí mohl někoho zachránit.