C. A. Coates (1862-1945)
Odhaduje se, že více než sedmdesát pět procent obyvatel této země se vůbec nezajímá o spásu své duše. Nejsou to ateisté ani nevěřící, ani se nijak nehlásí ke spáse; celá záležitost je jim prostě lhostejná. Pokud je napadne myšlenka, že by měli co do činění s Bohem, uklidňují se srovnáním svého stavu se stavem svých bližních a dojdou k závěru, že jelikož nejsou horší než ostatní a možná jsou lepší než mnozí jiní, není důvod, proč by se měli starat o svůj duchovní stav. Případné občasné znepokojení rychle utiší myšlenka, že Bůh je milosrdný – což v mysli lhostejného hříšníka znamená, že rád uvažuje o Bohu jako o někom, jehož soud nad hříchem není o mnoho přísnější než jeho vlastní. Právě této velké skupině lidí a každému jednotlivci v ní jsou určena následující jasná slova.
Nejste lhostejní k věcem, které ovlivňují vaše zdraví, poměry, zdar vašeho podnikání nebo vaši životní budoucnost. Nejste neteční ani vůči aktuálním událostem a velkým společenským hnutím. Jste hluboce znepokojeni, když je vaše dítě nemocné a leží na hranici mezi životem a smrtí. Trávíte hodiny přemýšlením o zájmech své politické strany. Dbáte na zachování své vážnosti, charakteru a pověsti. Proč jste tedy tak lhostejní k tomu, co je mnohem důležitější než všechny tyto věci dohromady – ke své věčné spáse? Přátelský hlas vám klade otázku, která stojí v nadpisu tohoto článku – otázku, která kdysi zazněla v Jonášově uchu: „Co je s tebou, ospalče?“
Byli byste první, kdo by odsoudil pošetilost lhostejnosti, kdybyste ji viděli, když se vám naskytne dobrá příležitost k finančnímu zisku, duševnímu zlepšení nebo společenskému vzestupu. Věčný zisk je však na dosah a největší možné povznesení se vám nabízí, aniž by ve vašem srdci vzbudilo sebemenší touhu zajistit si je. Co bychom řekli o nemocném člověku, který se nezajímá o to, o čem je známo, že je neomylným lékem na jeho nemoc, o viníkovi odsouzeném k smrti, který nedbá, když mu do cely přinesou zprávu o královské milosti, o tonoucím, který nebere ohled na záchranné lano, které vidí na dosah? O takových lidech byste řekli, že jsou zbaveni rozumu. Co si pak musíme myslet o hříšném stvoření, které se nestará o svou duši a které pohlíží na evangelium jako na něco, co není hodno jeho pozornosti? Taková lhostejnost jistě není moudrá.
Kromě toho je však plná nebezpečí. Chodit se zavázanýma očima po okraji propasti je nebezpečné i pošetilé. Nevíra neruší Boha, odpovědnost, hříchy, soud, věčnost. Nebezpečí je velké a skutečné; nezahrávejte si s ním. Možná si vzpomínáte, jak jste četli, jak se signalista na konci mostu Tay Bridge v oné divoké prosincové noci uprostřed zuřící bouře plížil podél konstrukce. Až když nahlédl do tmy, mohl objevit strašlivou propast, kterou se prohnala bouře. Můžete se spolehnout, že se nevrátil do své kabiny, aby dal do pořádku návěstidla pro průjezd dalšího vlaku na most. Co byste si však pomysleli o strojvedoucím a strážném dalšího vlaku, kdyby zcela bez ohledu na signály a prosby signalisty vytrvale pokračovali v jízdě vpřed, přičemž strojvedoucí by řekl: „Nevěřím, že se most zřítil“, a strážný by dodal: „Nikdo to nemůže vědět, dokud tam nedojede. Musíme zkusit štěstí“? Vykřikli byste: „Šílenci!“ Řekli byste, že se bezhlavě řítí nejen do nebezpečí, ale i do jisté zkázy.
Pozor! Všechny signály Písma svatého jsou proti vám a další varování vás zastihuje nyní, když se řítíte k věčnosti. „Když lidé budou říkat: ‚Pokoj a bezpečí‘, tehdy na ně náhle přijde zkáza…, a jistě neuniknou“ (1. Tesalonickým 5,3).
V roce Velkého moru zemřelo v Londýně 90 000 lidí. S prvními příznaky nemoci se vytratila veškerá lhostejnost. Mnozí zešíleli hrůzou a s křikem utíkali travou zarostlými opuštěnými ulicemi, jako by chtěli uniknout pronásledování smrti. Nemáte snad příznaky, které by oprávněně naplnily vaše svědomí znepokojením? „Vymýšlet pošetilost je hřích.“ „Kdo ví, co je činit dobré, a nečiní, má hřích.“ „Bůh bude soudit, co je v lidech skryto.“ Nákaza hříchu je ve vašem srdci, vaše údy jsou vydány hříchu jako nástroje nepravosti a jejich koncem je smrt. Nikdy vás neohromily zlé myšlenky vašeho srdce, nebo jste na ně tak důkladně zvyklí, že jste „ohavní a zvrhlí“ a pijete „zvrácenost jako vodu“? (Jób 15,16). V každém případě je nejvyšší čas odhodit lhostejnost jako nebezpečnou a smrtelně nebezpečnou věc.
Ještě jedna skutečnost stojí za zvážení: lhostejnost brzy skončí. Na věci budoucího života se můžete dívat jako na „velké tajemství“ a můžete veškeré vážné úvahy o nich odhodit s lehkovážným tvrzením, že „nikdo se nevrátil, aby nám to řekl“. Vztah duše s Bohem a vše, co Bůh dal poznat, můžete považovat za pouhou otázku názoru. Takové myšlenky vás však mohou oklamat jen na velmi krátkou dobu. Chabou útěchu, kterou poskytují, vám vyrve ruka smrti. Člověk, který se na zemi pravděpodobně nikdy nemodlil, se v pekle modlí horlivě (Lukáš 16). Ten, kdo by se dříve vysmíval jakékoli duchovní starosti, se nyní stará o duše svých bratří. Panny, které se o olej nestaraly, dokud nebylo pozdě na jeho koupi, se o něj tehdy velmi pilně staraly, ale své úzkosti mohly dát průchod jen nevyslyšeným voláním: „Pane, Pane, otevři nám.“ Smutné, smutné, to hořké naříkání. „Přešla sklizeň, pominulo léto, a my nejsme zachráněni.“
Chtěl bych, abyste pečlivě zvážili, že lhostejnost k evangeliu není obyčejný hřích; je to čistá a prostá špatnost. Abychom to správně ohodnotili, musíme si uvědomit, k čemu se lidé chovají lhostejně. Jsou to Boží nároky, které jsou znevažovány, a Boží milost, kterou se pohrdá. Dar Božího Syna, Jeho dílo nekonečné lásky na Kalvárii, sláva, kterou toto dílo otevřelo, a všechna současná požehnání Boží spásy jsou pro lhostejného hříšníka takovými maličkostmi, že si troufá s nimi zacházet s opovržlivým přehlížením, ne-li s pohrdáním. Poté, co byly do krajnosti vyčerpány všechny zdroje Boží lásky, poté, co se Boží srdce vyjevilo tím nejúžasnějším způsobem, poté, co byly předloženy k přijetí všechny poklady nebeské milosti, poté, co pozvání zaznělo v celé své plnosti: „Pojďte, protože vše už je připraveno“, urážlivá odpověď, která se vrací zpět k Dárci hostiny, zní: „Prosím tě, přijmi mou omluvu, mám jiné a důležitější záležitosti, nemohu přijít.“
Jak musíte Boha nenávidět, když raději zahynete, než abyste dostal Jeho požehnání! Tvrdost, která se odvažuje vzdorovat Jeho hněvu, se vyrovná jen nenávisti, která odmítá Jeho milost, a obojí se v lhostejné duši spojuje. Když to říkám, předpokládám, že jste slyšeli hlásání milosti, ale možná tím beru příliš mnoho za samozřejmé. Možná, že můj čtenář vůbec neví, jaké dobré věci Bůh zajistil a z jakých se díky Jeho milosti těší velké množství lidí na tomto světě. Dovolte mi tedy, abych velmi stručně řekl, že skrze ukřižovaného, vzkříšeného a oslaveného Spasitele – Božího Syna, Ježíše Krista, našeho Pána – Bůh hlásá odpuštění hříchů a věčnou spásu. Chudí mohou tato neocenitelná požehnání bezplatně přijmout, neboť jsou darem Božím. Bohatí si jistě nemohou dovolit být bez nich. To, že jsou výslovně určena pro viníky a ztracené, je jisté ze samotné jejich povahy. A pokud jde o dobré a spravedlivé, i ti mohou být zachráněni, pokud odhodí svou pýchu do větru a zaujmou místo hříšníka v pokání před Bohem.
„Bůh nařizuje nyní lidem, aby všichni a všude činili pokání“ (Skutky apoštolů 17,30).
„Bůh chce, aby byli všichni lidé zachráněni“ (1. Timoteovi 2,4).
Bůh si za nekonečnou cenu zajistil ve spravedlnosti titul BOHA ZACHRÁNCE. Syn byl dán, Ježíš zemřel a celý vesmír může na Kristově kříži vidět, že Bůh není lhostejný ani k hříchu, ani k potřebám svého ubohého stvoření, které upadlo do jeho moci. Ať je tedy lhostejnost vyhnána z vašeho srdce. Obraťte se v opravdovém pokání k Bohu a přijměte vírou Pána Ježíše Krista jako svého Spasitele. Váš život totiž visí na vlásku, záznam vašich hříchů je na výsostech a nejčernější půlnoc je jasnější než temnota hrobu bez Krista. „Vyznáš-li svými ústy Pána Ježíše a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš zachráněn“ (Římanům 10,9).